The Audrey Hepburn of the ‘80s pop dream? Or just little Miss Taloolah Gosh in an evening gown? David Dorrell asks if Clare Grogan’s look is worse than her ‚Bite‘
[Audrey Hepburnová popového snu 80. let? Nebo jen malá slečna Taloolah Gosh ve večerní róbě? David Dorrell se ptá, zda je vzhled Clare Groganové horší než její „Kousnutí“ (Bite)
NENÍ VAŠE představivost tím nejromantičtějším setkáním na světě? A není ta ostatních lidí tou nejzáludnější?
Altered Images právě vydali svou třetí desku „Bite“. Vířící proud lásky v jižních mořích, elegance a letnění, modrých lagun a svěžích tapiserií. Většina z nich byla nahrána v Soho.
Někteří kritici ji považují za ódu na dospělost, jiní za umělecké umění.
Poněkud matoucí je, že oba rozsudky spadají do kompetence Sofistikovanosti.
Proto je realita jejich atributů poněkud zastřena před veřejností.
V mých představách se toto setkání odehrálo s Audrey Hepburnovou a já si naše tete-a-tete představoval takto: podzimní listí sytě hnědého října by bez života vlálo soumrakem pařížského bulváru, když by pomalu, nečinně, ebenově oděná modla vplula do země stínů. Pak by se na vteřinu zastavila, chladně by pohlédla zpod klobouku a skrze modrý dým Gauloisek by se potutelně usmála…
Na denním světle v jiné zemi se skutečnost rozvíjí: levý břeh Seiny se klidně rozpadá na jižní břeh Temže, galský vzduch je účinně rozháněn horkým vánkem a kouř není víc než opar na řece.
A idol? Idolem se stala švihácká, poněkud útlá, Clare Groganová. V černobílých dvoudílných šatech je mírně pomačkaná, ale přesto je po rychlém postříkání kolínskou svěží jako lilie. Uhlazená lilie.
Mírně nervózní (předpokládám) se často směje; neustále se usmívá svýma modrýma, ledově křišťálovýma očima. Oči, které vás okouzlí, znepokojí a zmatou. Oči, které bodají.
„Bite“ samotné vidělo Images v jejich novém, změněném stavu. Kytaristu Jima McKivena a bubeníka Ticha Andersona nahradil Steve Lironi, jakási chobotnice, která ovládá bicí i kytaru.
Nebo jak by řekla Clare: „Ztratili jsme kytaristu a bubeníka a získali jsme chytráka, který umí obojí.“
Na první pohled začínají Altered Images zní jako předehra ke skotským Spandau Ballet.
Resumé alba to potvrzuje; kromě jádra skupiny se na něm objevují saxofony, klávesy, doprovodné vokály a smyčce. A přestože se ve studiu natáčelo pouze tři měsíce z šesti, byli využiti dva producenti – Mike Chapman (říjen a prosinec) a Tony Visconti (březen).
Je to nepochybně vrchol sofistikovanosti. Většina debutantek na společenské scéně by křičela závistí. Ale samozřejmě se jedná o druhý příchod, a proto byl uspořádán s dokonalým smyslem pro detail. Oko tak bezchybné, jako je oko Clare Groganové.
Stejně jako Spandau zažila přechod od kultu k úspěchu a od úspěchu k neúspěchu; jen aby zjistila, že jaro odhalilo nový vrchol geniality a potenciálu – poctu, kterou jim nepřinesla ústa médií, ale pravděpodobně vrtkavá veřejnost. Jenže v tomto případě nešlo ani tak o pronikavý výkřik, jako spíš o decentní pozvání. A její přijetí zavání dodržováním striktního dress kódu a přijetím vyfešákovaného rituálu. Je to úspěch kompromisu. Stagnace.
„ZAČALI JSME se měnit ještě předtím, než jsme přivedli Steva. Myslím, že hodně lidí přičítá naši změnu novým producentům a příchodu Stevena… ale Johnny, Tony a já jsme už měli napsaných (nebo napůl napsaných) několik písní, které se dostaly na ‚Bite‘. A bavili jsme se o tom, že se tak nějak chceme nenápadně odklonit od toho, co jsme dělali doteď. Postupem času jsme si uvědomili, že to možná nemůžeme udělat nenápadně, protože na nás nikdo nemá čas. Pak jsme se rozhodli, že to budeme muset udělat trochu drastičtěji.“
„Skupiny jdou dál,“ pokračuje s jistou věrností. „Vzpomeň si, jak se Madness posunuli dál! Nikdo si té změny pořádně nevšiml, ale teď je to skoro jako černá a bílá. Zatímco my jsme byli v pozici, kdy jsme to opravdu nemohli udělat. Takže jsme nakonec prostě museli vyjít ven a říct: Na na na – nesnášíme stužky a nesnášíme narozeninový dort! – víte?“
„Jedna z nejhorších věcí, která se mohla stát, je, že jsme se mohli stát opravdu ošklivými a přehnat to a snažit se být smrtelně chytří. Myslím, že by to bylo horší, protože by to bylo přecházení od jednoho klišé ke druhému. Mohla jsem přijít v černé kožené motorkářské výstroji a začít nadávat – být na lidi opravdu hrubá – jen abych dokázala, že mám pravdu. Ale nakonec by to nic nedokázalo.“
Jak je to tedy s přežitím v hitparádách?
„Myslím, že dobrá a zároveň špatná věc na Británii je, že trh je tak nestálý. Myslím, že to řekla Annie Lennox – a já s ní moc souhlasím – jste tak dobří, jak dobrý je singl, který v té době vydáte.“
„Pořád se snažím lidem namluvit, že ‚Pinky Blue‘ nebyla až taková katastrofa,“ říká a téměř se dožaduje přesvědčení. „No, rozhodně ne finančně nebo prodejně. Z uměleckého a tvůrčího hlediska na ni nejsme příliš hrdí – ale rozhodně se za ni nestydíme. Myslím, že to byla dobrá věc… Byl bych radši, kdyby se ‚Pinky Blue‘ stalo tehdy, než abychom později klopýtli. Mohli jsme pokračovat dál a dál v psaní ‚Happy Birthdays‘.“
JEJICH VLASTNÍ ZMĚNA není jedinou výraznou událostí v jejich krátké historii – v posledním roce došlo k téměř bezprecedentnímu útoku tisku. Ostatně až do jara se slečna Taloolah Gosh stala hadrovou doli, kterou je třeba roztrhat na kusy: Malá Clare byla nechtěným dítětem.
Nebo jak vzpomíná slečna Groganová: „Hudební tisk nás opravdu pomlouval. Jsem docela hrdá na to, že mohu říct, že jsme dostali jedny z nejhorších recenzí na světě. V té době to bylo opravdu naštvané… každý má rád chválu… nemá rád, když mu někdo řekne, že je hromada nesmyslů.“
„Chtěli jsme se také změnit – ještě předtím, než jsme si přečetli tyto recenze. Neměly s naší změnou nic společného,“ dodává s opovržením. „Nerada bych si myslela, že by si nějaký novinář lichotil tím, že by si myslel, že byl tak vnímavý, že něco napsal, a pak se to opravdu stalo. My jsme to tak cítili už dlouho – že děláme něco špatně. Začínalo to být opravdu ubohé, to můžu říct sama za sebe. Ale někdy lidi zapomínají, jak jsme byli mladí…“
A to je pravda. Clare je nejstarší členkou kapely, a přitom je jí teprve 21 let. Přesto by se dalo odpustit, kdybyste si loni mysleli, že jí je teprve 12 let; já vím, že ano.
Co způsobilo, že se ze školačky stala pracující žena?
„No… cítila jsem se tak zkresleně… nejhorší bylo, že jsem si na to začala hrát. A za to se stydím. Viděla jsem v televizi to řvoucí dítě a říkala jsem si: „Clare, ty blázne, ty blázne…“
„Ale nebylo to tak zlé – nemyslím si, že by mi to natrvalo zničilo kariéru. Myslím, že to byla chyba, do které jsem vstoupila. Byla to úspěšná formule, lidé si kupovali naše desky, loni touto dobou jsme měli vyprodané turné…“
Na to všechno vzpomíná se zádumčivým úsměvem a s nenuceným souhlasem. Koneckonců je zpátky v žebříčcích úspěšnosti… i když jediné, co letos zvládnou, je letní turné se třemi koncerty.
Přesto je léto ve znamení „bouřkové hudby“ a zejména období vzpomínek, béčkových filmů. A přestože obal „Bite“ se svou studovanou nostalgií není zdaleka zlověstný, je příznakem většího neduhu. Ale koho to zajímá? Clare Groganová jako lehce plastická Audrey Hepburnová je pořád skvělý obrázek…
TO NENÍ „moje nová image“, tvrdí dáma. „Rozhodli jsme se, že budeme muset udělat něco dost drastického, aby si lidé uvědomili, že se nehodlám do konce století promenádovat v ra-ra sukních. A já se nebudu promenádovat v černých večerních šatech na turné!“ dodala.
Jste tedy sofistikovaná?
„Sofistikovanost je u nás velmi zneužívané slovo. Myslím, že jsme hodně vyspěli, ale nejsem si jistá, jestli jsme úplně ‚sofistikovaní‘ nebo tak něco…“
Tak co, obchodujete se sexem?
„Jen mě to opravdu přivádí do rozpaků. V první řadě se na sebe dívám jako na zpěvačku skupiny Altered Images – a to není zrovna prodejní artikl. Prostě se cítím jako jedna z členů skupiny. Nemyslím si, že budu další Debbie Harry, a nemyslím si, že ‚využívám‘ sex, myslela jsem si, že když jsem se poprvé objevila, jedna z věcí, kterou jsem chtěla být, byla docela ‚bezpohlavní‘.“
„Kdybych chtěla být ‚sexy‘,“ dodává, zatímco se na fotky líčí, „myslím, že bychom mohli dělat riskantnější věci, než jsme dělali. Nemyslím si, že bychom někdy překročili hranici čistého sexu…“
Ale co to sexuální koťátko na rukávu?
„Focení bylo jako herecká role – bylo to jen převlékání. Zároveň to představovalo, že skupina také dospěla. Ráda bych si o sobě myslela, že jsem nová Audrey Hepburnová… ale nehodlám si tím lichotit.“
V čem tedy vidí nejprodávanější bod „Bite“?
„No, myslím, že v ‚Bite‘ jsme se opravdu pokusili o mírné překročení… opravdu věřím, že lidé, které by Altered Images nikdy ani nenapadly, si je půjdou koupit. A užijí si je.“
„Dříve jsme byli považováni za skupinu ‚jingle’… loni jsme psali texty a letos jsme psali písničky. Myslím, že to je ten rozdíl.“
A přesto lidé stále říkají, že nesnášejí hlas Clare Groganové?
„No, myslím, že jsem osobnost, která je milována a nenáviděná. Už jsem se s tím smířila. V Altered Images není nic mezi tím. Ale teď si myslím, že něco takového existuje, a je na mně, abych lidi tolik neštvala. Ale rozhodně to nedělám záměrně, i když jsem docela ráda, že některé lidi štvu.“
„Myslím, že jsou ke mně lidé přehnaně kritičtí – reagují přehnaně na všechno, co dělám, což jen dokazuje, jak velkou pozornost mi věnují – víte?“
Ačkoli se její odpovědi zdají být plné marnosti, není tomu tak. Zdánlivě jde o uznání, a tak pokračuje: „Lidé se neustále naváží do všeho, co dělám – a neustále se kvůli tomu naváží. Prostě si toho nevšímejte. Pokud se vám to nelíbí, držte se dál,“ zdůrazňuje. „Ale oni to nedělají… jen se vracejí pro další… jsou to masochisti…!“
Smějeme se. Koneckonců, jak říká Clare: „Je to showbyznys. Chci jen bavit lidi.“
A co ostatní úrovně? Psali byste politické písně?
„Necítím se dost schopná na to, abych psala písně o takových věcech. Je to naprosto nepodstatné… a možná,“ povzdechne si, „kdybychom se všichni měli mnohem víc rádi, nemuseli bychom se obávat pravicových vlád.“
„Předpokládám, že s tím, jak budu více prožívat život, budou písně více smíšené. Ale prostě nemám ráda lidi, kteří píší o věcech, o kterých nic nevědí. O nezaměstnanosti nic nevím, nikdy jsem nebyla chudá, nevím, jaké to je opravdu trpět, tak kdo jsem, abych o tom psala? Nikdy jsem to nezažila. A proboha, ani nechci… a není to proto, že bych na milion procent nesoucítila s lidmi, kteří to zažívají. Ale myslím si, že je trochu povýšené začít o tom psát písničky…“
A tím jsme skončili, i když jsem si udělal čas, abych se zeptal: Je Taloolah Gosh mrtvá? Na to mi Clare odpověděla: „Taloolah je stále se mnou. Mám ji v tašce. Teď ji nosím s sebou… moje alter ego!“
Bylo to romantické setkání, ale v představách někoho jiného žije sofistikovaně dál. Protože jak je vidět, Clare je pořád jen obyčejná Clare – přes všechno to hedvábí a safíry…
